Život je peršan

PAVLA MILCOVÁ je zpěvačkou, která koncerty skoro šetří. Přitom její vystoupení s Petrem Binderem, jedním z nejlepších kytaristů u nás, jsou současně nezapomenutelnou performancí hudby a zvuků, hlasu, těla, duše, divadla a poezie. V jednom ze svých textů zpívá: "Je to peršan, ale taky strašák v poli kapusty." Míněn je život. O tom jejím to platí zcela určitě. Vlastně ona sama je peršan.

Byla jsi vždycky hrozná revolucionářka. Co tě tak provokovalo?
Hrozná? A vždycky? To si nemyslím. Ale moje přirozenost je, že špatně snáším, když si někdo na něco hraje nebo když lže, když mnou zkouší manipulovat. Je to úplně instinktivní. Abych nezpanikařila, potřebuju věc okamžitě uvést na pravou míru. A svůj pocit většinou hned zveřejním. Střetů bylo dost, to je jasný. Zpětně v nich vidím komiku. Na gymnáziu mi dali důtku za sběr brambor: "Odmítá sbírat brambory druhé kategorie a vydávat je za první.Ž Je to humor, ale lidem, co vydávají brambory druhé kategorie za první, se radši vyhýbám.

To tě provázelo už odmala?
Odmala mě provázely věci, ze kterých bylo mou povinností se vymanit. Třeba celé dětství jsem prožila s dechovkou a se řvaním chlapů na fotbale.Táta - brankář hraje na harmoniku. Když hrál, předpokládalo se, že budu zpívat a hrát na vozembouch. Táta na něm má plechovku od oplatek a do tý přizvukuje zubatým prkýnkem. Je hezký slyšet tátu hrát. Ale jako malá jsem byla zmatená, chtěla jsem úplně něco jinýho. Hudbu jsem začala brát jako dar tak ve třinácti.

Co jsi poslouchala? Ve třinácti?
Co jsme měli doma.Abbey Road, Abbu, Glinku, Musorgského, Rusalku.Táta přivezl pár desek z Loděnice. Přes cestu u nás v Lázu bydlel Vlasta Šimánků a s tím jsem ty desky poslouchala, já gramofon neměla. Časem jsme se ovšem s bráchou zmohli na magneťák. Věděli jsme, že jeden den v týdnu ráno hrají vždycky písničku od Beatles, tak jsme se na to přichystali s mikrofonem a v ten moment, kdy brácha nastavil mikrofon k rádiu a zmáčkl tlačítko, tak si sedl a samým štěstím, že jsme to stihli, se úlevně a nahlas vysmrkal. Propadla jsem zoufalství. Neměli jsme to lehký.

Když jsi se dostala do Prahy, bylo to lepší?
Jo, Praha byla nádech, ale ne zas takový. Žili jsme v režimu, ze kterého byla nutnost se vymaňovat. Hodně mi pomohlo, že jsem se vykašlala na teoretická studia pedagogiky a přešla na praktickou anglistiku. Úplně jsem ožila. Záleželo jen na tom, co se chci naučit a jak to udělám. Mohla jsem tvořit, ne jen negovat. Založili jsme anglické divadlo, jezdily jsme s kamarádkou na motorce, hrály softbal ... Bylo to fajn, a je to pryč.

Ještě na fakultě jsi začala studovat lidovou konzervatoř.
To bylo taky takový panoptikum. Seděli jsme po večerech na židličkách v malých lavicích pro prvňáky a já si tam taky tak připadala. Neadekvátně. Předpokládalo se, že budu sborově zpívat z lavic intervaly. Chodila jsem pak už jen na hodiny zpěvu. Peklo bylo, že tam každý zpíval pořád jednu píseň. Jedna holka měla píseň: Trubka volá, hola hó. Já jsem měla písně dvě: skotskou baladu a pak od Simona a Garfunkela Most přes rozbouřené vody.

Při studiu jsi udělala konkurs do Semaforu ...
Konkurs jsem udělala, ale nebylo to pro mě. Nechtěla jsem v těch představeních hrát, nebavila mě. Ale bavilo mě pozorovat lidi při práci v divadle. Jsem panu Suchému vděčná, že mě tam i tak nechal chodit, protože já jsem se omluvila z přednášek a seminářů politických předmětů, že nebudu chodit, že hraju v Semaforu. Jiřího Suchého mám moc ráda, nejen jako textaře a skladatele, klauna, ale i jako básníka. Minulý rok jsem dělala pro Český rozhlas 3 komponované pořady jeho poezie a bylo fajn, že se mi nakonec přece jen povedlo setkat se s ním pracovně.

Autor fotky: Petr Jedinák

Potom jsi studovala i v Británii. Co ti to přineslo?
Byla jsem rok ve Skotsku na univerzitě v Glasgowě, studovala jsem lingvistiku. Skotsko bylo důležitý. Dostala jsem se sama se sebou do nových situací. Fotila jsem třeba pro jedno divadlo, co hrálo hru autora, který byl momentálně zavřený. Snad překupník drog. Po celou dobu zkoušek seděl s bachařem v hledišti. Hra byla špatná. Pak hráli i pro jeho spoluvězně přímo ve věznici, bylo to pro mě docela úzkostný, vyfotila jsem z toho jen bachařské kabáty visící vedle hodin. Nakonec z té fotky udělali plakát pro divadlo na edinburský festival. Ale to není důležitý. Kdekoli jsem byla, cokoliv jsem dělala, stejně jsem skončila u hudby. Ve Skotsku jsem si koupila kytaru, chodila na privátní hodiny zpěvu, zpívala s místní kapelou Mechanický pomeranč, psala vlastní písničky a hrála na festivalu v Edinburghu. Takže hudba a jazyk, to jsou dvě spojené věci v mém životě.

Co mají společného?
Komunikaci a dokonalý řád. Ale to nakonec člověk najde ve všem, co dělá pořádně a do hloubky. Princip spojených nádob pod povrchem. My často vidíme jen ty vršky a odlišné tvary. Ale i lidi jsou tak spojený.

Chceš říct, že když skládáš, má to od začátku systém? Píseň myslím.
Ne. I tak se dá ale psát. A taky když písničku analyzuješ, najdeš systém. Ale já myslím spíš to, že když je píseň dobrá, je to proto, že je v souladu s řádem, fungujícím systémem, pravdivostí, tepem. A mne baví ten řád odhalovat. Písnička je živý organismus.

Jsi pořád individualistka. Jiní zpěváci jsou občas vidět v nějakých krátkodobých i delších angažmá, v muzikálech a tak ...
Nikdy jsem nezapadala. Jestli je to kvůli těm tykadlům ... Bylo mi to líto, než jsem pochopila, že se musím pustit a udělat si něco svýho. Zároveň by mě ale bavilo hrát třeba na kazoo v nějakém dobrém marching orchestru. Nevím, jestli se mi to kdy poštěstí. Ale dělat vlastní písničky, to je moc fajn.

To znamená velkou osamělost.
Osamělost to není. Vždycky jsi s tou věcí, co právě děláš. Pak jsi se všema lidma, co něco dělají. Poslouchám desku někoho odjinud a jsem s ním. Čteš knížku a jsi s Marlowem. Je to dobrá společnost. Člověk by si měl zvykat stačit si sám a od nikoho nic neočekávat. Je snesitelnější. A pak je samozřejmě každý existující živý přítel požehnáním. Někdy si myslím, že se mi stýská, tak běžím mezi lidi. Ale nebaví mě vysvětlovat, proč dělám tohle, a ne tamto. Dívat se na lidi, to mě baví a ráda je poslouchám.

Jednu sezónu jsi hrála se Zuzanou Navarovou a Nerezem, od té doby ale s nikým trvaleji nespolupracuješ. Proč?
Vždyť já hraju s Petrem. A proč nehrajeme dohromady ještě s nějakou kapelou? Co není,může být, i když v českých klubech je trochu problém nazvučit jednu kapelu, natož dvě jdoucí po sobě. Nejsou šavle. Já funguju tak: asi před rokem jsem slyšela v rádiu mluvit Evu Holubovou o tom, že by chtěla otevřít kabaret. Napsala jsem jí hned dopis, že bych ráda vystupovala v jejím kabaretu, a odnesla jsem ho do divadla. Zrovna v něm seděla, a když jsem ji ještě hned pozvala na koncert, myslela si, že jsem se zbláznila. Neznáme se. Někdy řeším věci okamžitě, protože se domnívám, že je potřeba komunikovat. Ale některé lidi to děsí. Celkem je chápu, je spousta cvoků s tykadlama.

S Petrem Binderem tvoříte už dlouho pracovní i partnerskou dvojici. Nevylučuje se to navzájem?
Možná se to vylučuje, ale je to dobré. Děláme neustálý rambajs. Nebo: Neboj, nevylučuje. Nebo: Co je ti do toho? Nebo: Peter je bingo mého života. Ne, fakt, nevím, jak odpovědět. Všechno je pravda. Máme se rádi.

Začala jsi studovat japonštinu. Proč vlastně?
Japonština je můj přítel. Jazyky vůbec. Ale musíš se fakt učit, jinak jsi pořád u toho: "Ahoj, jak se máš, co vaříš, kde je tady směnárna?" A taky pokud si myslíš, že je život složitej, dělej něco náročného. Když pak totiž vypadneš například z hodiny japonštiny, připadá ti svět srozumitelný a život lehký. Japonci na mne mají dobrý vliv.

Vystudovala jsi jazyk, hrála divadlo, zakládala kapely, fotografuješ, dělala jsi taiči, studuješ japonštinu, natáčela jsi vlastní pořady v Českém rozhlase, napsala scénickou hudbu k představení v Národním ... To přece není jenom hudba, to je o několika úplně jiných lidech.
Mými aktivitami se netrap. Prostě dělám, co mě baví. Ale taky bych o nic nepřicházela, kdybych dělala jenom hudbu. Já žiju through music - skrze hudbu. V hudbě se nejlíp cítím a taky u ní nejdéle vydržím. Hodně miluju divadlo, ale taky miluju odcházet z divadla na vzduch, jestli mi rozumíš. Tlačit motorku do garáže. Taky ráda fotím, ale mám třeba tříleté období, kdy nevezmu foťák do ruky, prostě mi stačí se dívat. Ale nikdy jsem si nepřestala zpívat. I když ticho na Šumavě je taky fantastický.

Proč jsi vlastně nezůstala v Británii? Máš výborný jazyk, řadu písniček v angličtině.
Někdy si to představuju - zavřu dveře a jedu. Ale myslím, že mám žít tady. Nemyslím, že by tam na mě někdo čekal.

A tady?
Tady doufám, že čeká. Navíc pokud bych si nechala své jméno, říkali by mi kdekoli, kde se mluví anglicky, "Póla MilkŽ, a to se mi přece jenom nezdá, ledaže by další členové kapely byli "Peter Sugar" and "George CreamŽ. Ale ráda v zahraničí vystupuji, protože tam jako by na to, co s Petrem hrajeme, byli lidi víc připravený.

Na tomhle výletě jsme nenavštívily jen dvě témata: chlapy a budoucnost.
O mužích nemluvím. Prožitky s nimi jsou mou pokladnicí. O té se nemluví, z té se čerpá. Ale nikdy je za tímto účelem neshromažďuji. Mám je ráda.

A budoucnost?
Myslím, že si dám sendvič a ty to pak půjdeš přepsat, ne? Nebo myslíš předpověď do budoucna? Jak mi v hotelové recepci věštil jeden chlápek z ruky, podíval se a rezignovaně řekl: "Madam, to není život, to je bordel!" To by nevypadalo na život v zahraničí. Nebo že by přece jenom ten marching band? Hlavně ten chlap sám nevypadal zrovna moc vyrovnaně. No, budu nahrávat desky a prodávat svoje ryby na tržišti.

***

PAVLA MILCOVÁ se narodila a dětství prožila v Lázu u Příbrami. Vystudovala FF UK, obor čeština-angličtina. Spoluzakládala skotský band v Praze a později i anglickou divadelní společnost One Off, se kterou hrála v Praze a v Edinburghu. V roce 1993 natočila své první písničky. V roce 1994 vytvořila scénickou hudbu ke hře Vyhnanci od Jamese Joyce pro Národní divadlo. Kromě textů píše povídky a poezii. V roce 2002 vytvářela komponované pořady hudby a poezie na stanici ČRo 3 (Vltava). V současné době pracuje na hudbě k animovanému filmu Galiny Miklínové - HRA. Jako zpěvačka a autorka hudby a textů suverénně prochází lidovou písní, folkem, rockem, jazzem i vážnou hudbou. Vydaná alba: Benighted (Zastižený tmou) s kapelou One Off (vlastním nákladem,1995) Pavla Milcová a TarzanPepé s Petrem Binderem (Indies, 1998 - získalo cenu nezávislé kritiky Žlutá ponorka) a Apollo 14 s Petrem Binderem (BMG, 2003).