Časopis Kleopatra, červen 2001, Pavel Horník Dlouho jsem si o Pavle
myslel, že je to spíše vymyšlená bytost. S její
hudbou jsem se setkal úplně náhodou a asi rok jsem pak
po této zpěvačce marně pátral. Zůstala mi jen
průzračná hudba, kterou jsem léčil své deprese. Až
letos na jaře jsem se najednou ocitl na jejím koncertu,
který nebyl uveden ani v kulturních přehledech toho
města. Setkal jsem se tedy konečně s bytostnou
písničkářkou Pavlou Milcovou, která je pro hudební
kritiky nezařaditelným oříškem. Její hudba je
ovlivněna skotskou lidovou hudbou, folkem, rockem, ale
také jazzem - především díky plodné spolupráci se
skvělým jazzovým a bluesovým kytaristou Petrem
Binderem, se kterým právě připravují druhé
společné album. Vaše písně na mne působí
neuvěřitelně čistě. Jakoby ani nebyly určeny našim
civilizací unaveným uším. Jakoby si je zpívala Pavla
tančící na rozkvetlé louce sama pro sebe. Čím to
je, že tak působí? Nevím, ale pokud tak
působí, dělá mi to radost. Skládáte
a zpíváte spíš pro svoje potěšení nebo hlavně pro
lidi? Mě to baví zpívat
pro lidi. Je mi na pódiu dobře. Ale je mi dobře i
doma, když si dám sluchátka a zpívám si pro sebe.
Vytvořím si svůj zvukový pokojík a pohybuji se v
něm. A když mě napadne něco nového, co je dobré,
těším se na okamžik, až se to naučím a až to lidi
uslyší. V písni Hvězda na nebi
zpíváte, že život je perský koberec. Co z toho
vašeho koberce vás nejvíc ovlivnilo? Já bych dodala
ještě druhou část toho verše - život je sice
perský koberec, barevný a pracný, ale je to taky
strašák v poli kapusty. A co mě ovlivnilo? Hodně mě
ovlivnilo, když jsem se naučila číst. To byla pro mne
velká věc. Já strašně ráda čtu. Fascinuje mě
tištěné slovo. Ráda čtu poezii nebo si prohlížím
nějaké obrazové publikace. V takové svojí komůrce
si sednu do křesla a tam si je prohlížím. Taky mě ovlivnilo,
když jsem se mohla poprvé dotknout piana. A
samozřejmě lidé mě ovlivnili. Já jsem vždycky
hledala kováře. Jak se říká, že se má jít přímo
za kovářem. Každý hledáme své vymyšlené
bytosti. Myslíte, že je
temperamentnost vašich některých písní odrazem
zbytku ušlechtilého divocha (nebo indiána), který v
nás snad ještě dřímá? To nevím. Já
nemyslím, že jsem došla až takhle hluboko, abych se
dostala ke svému divochovi. To bych možná už ani
nezpívala. Spíš je to moje povaha. Je to o momentální
náladě? To ne, o náladě ne.
Jakýma očima se dnes Pavla
dívá na svět kolem sebe? Já bych řekla, že
jsem takový klaun. Co cítíte, když stojíte
na pódiu? Máte pocit, že něco dáváte nebo
přijímáte? Když jdu na
jeviště, snažím se být maximálně zklidněná,
abych udělala všechno, co mám. Já vím, že jsem tam
dobře. A vím, že mám co říct, čili to říkám.
Ale jde o to, abych k tomu vlastně nic nepřidávala a
prostě tam fakt byla, protože ono se taky dá tam
nebýt. Můžete se snažit vytvářet jen představu o
sobě, předvádět se a v tu chvíli tam nejste. A
musíte mít lidi rád. Pak už se uvidí. Utíkáte od tohoto světa na
svůj ostrov k vašim básním a zpěvu? Z toho světa? Ne, o
čem by pak byly ty básně a písně. Takže žijete tím, co
děláte a tím prapodivným světem okolo se nenecháte
příliš ovlivňovat? No, já právě
nevím jestli je ten svět prapodivný. Myslím, že
svět je pořád stejný, ale vnímání lidí se mění.
Proto je tolik písniček o stejné věci, ale pokaždé
jsou jiné. Já nevím jaký je svět. Ale nemám
potřebu před ním utíkat. Často je mi líto. Mrzí
mě, že si soused pouští do noci televizi tak, že
nemůžu spát. Píšete písně raději,
když jste veselá nebo smutná? Já, když jsem
veselá, tak jsem veselá. Když jsem smutná, tak jsem
smutná a když mě něco napadne, tak píšu. To není
ovlivněno náladou. Buď mám vhled, který dokážu
zúročit tím, že něco napíšu, nebo můžu mít
vhled a jsem jen smutná či veselá, ale to může být
také krásné. Dá se tomu poručit? Třeba:
„Tak dneska budu psát!“ To ne. Taky jsem to
zkoušela, ale nevyrovnalo se to věcem napsaným při
správné konstalaci. Máte pocit, že už jste
našla svoji životní cestu? Spíš cítím, že
jdu. Vím, že nestojím na místě a to je pro mne
důležité. . …„Snad není cest, jen lidé jdou,“
říká Šrámek. Máte před vystoupením
přesně připraveno povídání k písním? To ne, ale někdy si
vzpomenu na něco, co už jsem někdy řekla. Jindy chci
říct, co se mi dnes přihodilo, ale pak na to třeba
zapomenu. Jednou jsem měla
takový polosen. Ptala jsem se vněm: „Co v životě
můžu?“ A někdo mi odpovídal: „Můžeš všechno,
ale nesmíš si to předříkávat.“ Takže tak. Někdo
si třeba může předříkávat, ale já asi ne. Myslíte, že tvorba může
nahradit lásku, nebo vyrůstá přímo z lásky? Tvorba vyrůstá z
lásky. Ono, celý život hledáte, co je láska.
Vyrůstá z touhy. Čím větší touha, tím lépe. „To pod vodou je nám
lépe, ale vlny píseň nepropustí,“ zpívá ve vaší
písni Rusalka. Cítíte se v tomto světě jako pod
vodou? Jaké jsou ty vaše vlny? Samozřejmě taky
vždycky všechno v životě nezvládám. Jaké jsou moje
vlny? Asi neschopnost přenést se rychle přes špatný
zážitek. . Přála bych si vnímat jako dítě. To
kolikrát upadne, zabrečí a pak vstane a vůbec neví,
že se něco stalo. Já si všechno připouštím. A
technické podmínky pro hraní v klubech jsou někdy
tristní, nepropustí zpěv ani kytaru.Často si zoufám,
když tu lidi nejsou pro lidi. V restauracích řve
rádio a já nevím proč. Dnešní střední Evropa je
takový ateistický svět bez víry. Vaše písně
působí jakoby odrážely zbytky toho duchovna, které
tady bylo vykořeněno… Já si nemyslím, že
dnešní střední Evropa je svět bez víry, jen si
nesmíme plést poutač s obrazem. Podle vás tady to duchovno
tedy je. Ale kde je? Kde ho hledáte vy? Já ho nehledám,
buď ho vidím nebo ne. Já vám k tomu řeknu větu, co
jsem dneska zase četla. Myslím, že se ten spisovatel
jmenuje Martin Buber. On říká, že Bůh je všude, kam
ho pustíš. A já to beru. Jde o to - spíš
nepřekážet přirozenosti. Na to musíte něco umět a
musíte být srovnaný sám se sebou. A to trvá někdy
celý život. Rozhlédnu se kolem sebe v lese. To je jako
s houbama - nemusím přinést plný košík , mně
stačí, že tam všude jsou, cítím je. Proč by tam
nebyly? Píšete texty česky a
anglicky. Je to tak, že pokud si s něčím jeden jazyk
neví rady, tak použijete druhý? To ne. Já jsem k
angličtině přišla ve dvaceti a není to můj rodný
jazyk. Někdy se mi zdá, že čeština tím, že ji
znám hodně, mi vlastně znemožňuje psát. Znám tolik
různých významů a tolik asociací a spojení. Tak
je angličtina pro mne někdy jednodušší. A
navíc má jiný rytmus. Máte nějaké oblíbené
místo, kde ráda píšete? To nevím, já jsem
se takhle nepozorovala. Ale vlastně ano, v taxíku v
Caracasu. ( Smích ) Tam jsem napsala část Hvězdy na
nebi. Na otázku, jestli jste
racionální, jste jednomu novináři odpověděla, že v
každém vidíte originální vesmírný koráb. Co
myslíte tím vesmírným korábem? No, ale také jsem
řekla, že mě to někdy zmáhá. Vím, že každý má
svůj složitý systém a svoje zákony. A že každý
člověk opravdu, dělá v danou chvíli to nejlepší co
může. I když se mi to třeba nemusí líbit, i když
je třeba zlomyslný, tak v tu chvíli prostě nemůže
být lepší. A už to je vlastně pozitivní. Ale
samozřejmě, že nás zmáhají arogantní střety,
ponižování, násilí...Také se dívám na zprávy, i
když ne denně, protože to bych nevydržela. Ale zase
záleží na tom, kdo ty zprávy dělá. A mě by bavilo,
kdyby televize udělala pořad, který by se jmenoval:
Dobrá zpráva. Takových dobrých věcí je! Tak proč
si nedělat radost? Vždyť to všichni tak strašně
potřebujeme! Právě jsem dostala zprávu, že v Anglii
takový pořad zavedli kvůli princi Charlesovi. God save
The Prince! Co byste si přála, aby si
lidé z vašich písní odnesli? Chtěla bych lidi
trošku povytáhnout z jejich ulity. I když, ne každý
ji má. A chci je potěšit. Jak píšete písně? Máte
doma srovnány popsané listy papíru? Někdy je ani
nepíšu. Buď si je pamatuji, protože to nejlepší si
člověk pamatuje, a nebo ať to jde pryč. Mám je
většinou napsány na různých účtech a kouscích
papíru, na tom, co zrovna leželo na stole, hraji si je
na kytaru, někdy na piano a nahrávám. Jste pracovitá? Když mě něco
baví, tak dokážu pracovat až do zemdlení, ale jinak
jsem líná jako veš. Máte nějaké téma na
písničku, které chcete udělat, ale nevíte si s ním
rady? Těch by bylo… Ale
spíš takhle - viděla jsem knihu francouzského
malíře Redona, ve které si povzdychl: „Ano, taky
bych rád maloval něco jiného.“ A já jsem tomu rozuměla.
Ke mně píseň prostě přijde a já ji napíšu, jak
nejlépe mohu. Ale, abych si předem řekla o čem má
být, to u mě nefunguje. A ještě něco vám řeknu: Vy
jste se vůbec neptal na Petra Bindera a přitom je to
můj nejoblíbenější člověk na světě. |