Tvoje první písničky vznikly ve Skotsku. Tolik tě ta země okouzlila, že jsi vzala do ruky kytaru?
Ve Skotsku jsem byla v roce 91 na studijní stáži. Nikoho jsem tam neznala, což mi vyhovovalo, ale taky mi často bylo smutno. Tak jsem si koupila kytaru. Měla díru, jako by do ní někdo střelil. Jezdila jsem na koni, chodila na univerzitu a do hor. Toulala jsem se. Glasgow mi poskytlo prostor pro ztišení a otevření se novým věcem. Když jsem odjížděla, kytaru jsem tam nechala.

Psaly se ti v tomhle zvláštní vytržení písničky snadno?
Nepamatuju se. Ale nic přece nejde snadno! Třeba kytara je velmi těžký nástroj, často jsem brečela. Mám přímočařejší vztah k pianu, ale hraju na něj ještě hůř. Jako zpívající děvče s kytarou jsi měla velkou premieru na festivalu v Edinburghu, tehdy s tebou vystupoval Vladimír Merta. Jak jste se dali dohromady? Po telefonu. Tenkrát jsem ještě neměla dost písniček na celý koncert a dostala jsem nabídku hrát v katedrále. Nakonec jsem zavolala Mertovi, i když jsme se neznali.

Střelila jsi hodně vysoko. Písničkáři s kytarou, zvlášť začínající, z něho často mívají komplex. A proč?
Mně se líbí jeho humor a poetika. Nevadili jsme si.
Vnímáš rozdíl mezi písničkami, které jsi napsala v Británii, a písničkami, které vznikly později v Čechách?
Vnímám. Jiný jazyk, jiný rytmus. Co se týče textů - jinak přemýšlím. Angličtina mě nezotročovala svými asociacemi a odkazy. Také mi poskytla jiné rýmy: I am very very spoilt, like an egg that can´t be boiled - jsem velmi velmi zkažená, jako vejce, co se nedá uvařit. To mě baví.

Recenzenti o tobě často píší jako o folkrockové písničkářce s džezovým šmrncem. Vystihuje tě to?
Co já vím? Pokud mě něčí zařazování neomezuje v hraní, není to moje věc. Hrajeme každé první úterý v měsíci v jazz klubu Železná, a tam si zvu hosty z jakéhokoli žánru, minule s námi hrála Zuzana Navarová. Nevím, co mě vystihuje, publikum je taky různorodé, naposledy tam přišel Japonec v masce Mikuláše.

Jak ses vyrovnala s autorsko - interpretačním dilematem? Vzrušuje tě spíš písničky psát, nebo hrát?
Záleží na podmínkách. Baví mě obojí, jenže při živém hraní jsou problémem zvukaři. Moc se o tom nemluví, ale ztrácíme většinou spoustu energie při vyjednávání se zvukařem. Je to boj. Ale na podiu se cítím dobře.

Kdysi, na začátku devadesátých let jsi v jednom rozhovoru hýřila pesimismem:"Já vím, že tenhle svět skončí špatně...Ale kde jinde si uvědomíte dar života než v pekle..." To je trvalý stav tvé duše?
Ne, to je trvalý stav světa. Lidi přece lžou, dezorientovaně se potácejí , kradou a zabíjejí dál. Ale teď už vnímám i jiné věci, záleží opravdu na každým, co si ze života udělá. Peklo to může být vždycky.

Míváš někdy pocit frustrace z nedocenění?
Z nedocenění? Vždyť jsme dostali cenu. Myslíš jestli jsem toho někdy nechtěla nechat? Vážné krize mám v několika případech: po jednání se špatným zvukařem, protože ten může následně všechno co děláme, zadupat do země, když jsou arogantní pořadatelé, nebo rádoby manažeři, a také po některých absurdních setkáních s vydavateli. Nikdy se ale netrápím, že by se moje deska nedostala k posluchačům. Ti, kteří o ni stojí, ji dříve či později objeví. Máme i internetové stránky.

Změnilo se něco od loňska, kdy jsi dostala cenu kritiků Žlutá ponorka? Přitáhla zvědavost nové posluchače?
Takhle to nefunguje. Lidi se většinou o nás dozvídají od svých kamarádů, kterým se líbila deska nebo koncert. Tak to má být.

Jak se smiřuješ s tím, že pro to, co hraješ, se v Čechách špatně shání dobrý vydavatel?
V Čechách nejsou vydavatelé. Zástupce jedné velké firmy mi upřímně řekl: "Nezlobte se, já když nevydám nic, tak mám svý místo jistý." To nejsou vydavatelé, to jsou lidé, kteří se bojí o svá teplá místa ve firmách se zahraničním kapitálem. Dělají jen mrtvé brouky. Neriskují, drží se zuby nehty.

S muzikanty, se kterými jsi natočila první album, jste koncertovali málo, nějaký čas jsi pak vystupovala sama s kytarou, teď hrajete s kytaristou Petrem Binderem. Rozpoznala jsi v něm už při nahrávání druhého alba ideálního parťáka?
To živé hraní vyšlo spíš od Petra, ale já měla štěstí, že jsem ho potkala, rozumíme si.

Když jsi před lety vystřídala několik folkových a rockových kapel, podobné jiskření jsi nikdy nezažila?
Já jsem nevystřídala moc kapel. A co se týče jiskření, několik silných osobností jsem potkala. Např. Zdeňka Zdeňka. Mám nalomené žebro.

Když se na koncertech mazlíš se svými písničkami, mluvíš o nich jako o příbězích a ony to přitom často příběhy nejsou...
No, tak vidíš. Jsou to písničky o lidech, tak tomu říkám příběhy, ale o ty indiány a rusalky ani tak nejde. Jde o to, člověka povznést, nabídnout mu krásu. Na kopci v Sierra Madre/ ruce rozpažené mají/ stromy už se vyplakaly/ mlhy mlhy usedají/ bílé./ Mravenci jim do bot vlezli/ naposledy loni v létě/ naposledy loni v létě/ vyprali svá běloskvoucí / ponča. Považuješ se za racionálního člověka? V každém člověku se snažím vidět originální kosmický koráb. Je to racionální? Někdy mě to zmáhá.

Lze z tvých textů číst o tvé povaze?
Moje texty jsou moje povaha. Jsem hotová rusálka/ ale pod vodou ne a ne/ se to nerozléhá/ mně se to nerozléhá/ to na horách je lépe...
Kromě hudby jsi pokoušela či pokoušíš ještě divadlo a fotografování. Ke všemu, čemu se začneš věnovat, přistupuješ vážně?
Pokouším fotografii? To zní, jako bych fotky lechtala a tahala za vlasy. Když to dělám, tak vážně. A myslíš si, že ti všechno jde? Dělám jen to, co mi jde. Všechno něco stojí, musíš se věcem věnovat a přemejšlet o nich. Baví mě dělat hodně věcí, čím víc se rozvětvím, tím spíš najdu, kam směřuji.
Existuje ale i opačná moudrost: Kdo honí hodně zajíců, nechytne žádného.
Hm. Já jsem ale právě ten zajíc.