MUZIKUS, listopad 2000, Ilja Kučera ml.

Denně jsem na začátku...
"... a je to tak v pořádku. Netrápím se tím, jestli mi někdo hází klacky pod nohy, nebo že mi někdo nechce rozumět, koneckonců to je zase jeho věc. Snažím se okolí neobviňovat. Nevím, jestli jsem cílevědomá, ale jsem si vědoma cíle, to jo" ,přiznává Pavla Milcová, zpěvačka s podmanivým dívčím hlasem, která ve svých písničkách s nenucenou velkorysostí rozhazuje plné hrsti nápadů a třpytivých střípků nálad, s kterými by jiní úzkostlivě šetřili. Zpěvačka, jejíž jméno se už několik let v hudebních kuloárech vyslovuje se stále větším respektem a které, zejména díky albu Pavla Milcová & Tarzan Pepé z roku 1998, dobývá i stále širší povědomí. Zpěvačka, která by si snad podle ustálených pravidel a zvyklostí zasloužila přídomek "alternativní", nebýt její bezbřehé hravosti a nenucené lehkosti, kterými tuhle zádumčivou a mnohdy sebeadorující škatulku obrací dnem vzhůru.

" Přežila jsem to.
Můj táta je lidový harmonikář, a tak jeho prostřednictvím se asi ke mně hudba začala dostávat. Zpívala jsem také v různých sborech, na svatbách a podobně. Moc si toho nepamatuji a upřímně řečeno to nepovažuji ani za moc podstatné. Myslím si, že každý člověk se narodí s nějakým tajemstvím, které si v sobě nese, a jsou určité momenty, určité zásahy, kdy se mu otevře víc. U mě tím tajemstvím bude asi hudba. Když jsem poprvé slyšela Abbey Road, přes cestu u Vlasty Šimánků na gramofon, nevěřila jsem svým uším. To jsem neznala, ale bylo to slovo do pranice, mám-li mluvit o tom, co mě zasáhlo. Ale co já vím, třeba to byl zároveň vítr za oknem? Když jsem se setkala se skotskými baladami, zasáhlo mě to zásadním způsobem, protože mě přiměly víc se věnovat hudbě.


"Pokud mě něco ovlivnilo, byla to příroda. Krásná, brutální příroda, lesy, které začínají hned za naším domem. Příbram ve mně vyvolává pocit smutku. Ale vždyť je to jedno - přežila jsem to."


"Divadlo jsem dělala dřív nadoraz než hudbu. Na jednu stranu to mohlo vypadat naivně, dělat v Praze v sedma - osmaosmdesátém anglické divadlo. Ale na druhou stranu to bylo obrovské uvolnění, očištění, osvobození. Uvědomila jsem si to, už když jsme ve škole překládali Shakespeara. Bylo to něco čistého, ryzího, původního, nedotčeného pokřiveným systémem - přímý zásah z praku. . A podobnou svobodu nám poskytlo i divadlo. Hráli jsme všehovšudy asi tři hry, nikdy jsem ani neuvažovala o tom, že bych se divadlu měla věnovat trvale, ale v dané chvíli mi přineslo obrovské osvobození. A lidi se chechtali."

"... Scénická a potažmo filmová hudba láká a přitahuje Pavlu Milcovou i nadále. "Myslím si, že asi cit pro to mám. Nakonec, vždycky se mi přitom rozbuší srdce."

"Jednoduše řečeno, byla jsem ve Skotsku rok sama, a to málokdo odolá, aby se nestal sám sebou."
"Nezačala jsem dělat skotské balady, jenom jsem se skrze ně otevřela něčemu, co bych asi předtím považovala za příliš sentimentální. Ale nebyla to sentimentální hudba. Bylo to pro mě něco jako hudba církevní, čistá, přímočará."

O BINDEROVI, KTERÝ I SKLÁDÁ
" Peter je v mém životě fenomén. Je to člověk, který má mou naprostou důvěru. Ví, co chce, není ambiciózní, má rád lidi, dovede se do nich vciťovat a především je naprosto oddán hudbě. Mám ho ráda."


Prvním plodem spolupráce Pavly Milcové, Petra Bindera a řady nejrůznějších hostí se stalo v roce 1998 album Pavla Milcová a Tarzan Pepe, album plné jemných a křehce vykreslených nálad, citlivě prokreslených aranžmá, album, na němž radost zůstává radostí a nemění se v dryáčnictví, smutek zůstává smutkem a nemění se v depresi. Album jiskřící invencí, které s až půvabnou lehkomyslností hýří bezpočtem nejroztodivnějších nápadů.


"Já nedovedu úmyslně šetřit, protože si skutečně myslím, že každá písnička, kterou dělám, může být poslední. Není v tom nic fatálního, jednoduše to tak cítím. Nezabývám se tím. Dělám to proto, že si myslím, že to mám dělat. Hledám pravdivé vyjádření, a pokud pro mě obsahuje tolik informací, tak je tam uložím. Netrápím se tím, jestli moje písničky jsou komplikované, nebo nejsou. No asi jsou bohaté proto, že jsou o věcech, které si to bohatství zaslouží. A zasloužily by si i větší. Život je hluboký a bohatý, jednodušším způsobem to vyjádřit nedovedu. Možná se mi to jednou povede, až budu zticha."