Kdy jste začala hrát na kytaru?
Když jsem v roce 1991 odjela do Glasgow na rok na univerzitu. Tam jsem si koupila kytaru, napsala asi čtyři písničky a najednou věděla, že to je ono. Zpívala jsem už dříve, dlouho jsem si ale nemyslela, že se zpěvačkou chci stát. Myslela jsem, že budu lingvistkou.

Co se ve vás za glasgowský rok změnilo?
Glasgow pro mě bylo občerstvovací stanicí, kterou si musím vytvořit také tady. V Praze jsem nucena stále nahazovat řemen. Dostávala jsem celkem velké stipendium, o nic jsem se nemusela starat. Byla jsem sama rok se sebou, což někdy může být dost otřesné. Iluze pomalu odpadávají, pak ale přijde vzestup, člověk si zase sám sebe začne vážit. Najde, co v sobě má. Pokud jsem se tam rozhodla, že budu dělat muziku, šlo o dobré rozhodnutí. S kytarou jsem prvně vystoupila na edinburghském festivalu, kde jsme společně s Vladimírem Mertou reprezentovali českou kulturu. Pořad se jmenoval Voices of Prague, Hlasy z Prahy. Ještě na pražské fakultě jsme se skotským lektorem založili divadlo One Off a také jsme hráli skotské balady. Zpívalo se v krásném jazyce, který miluji, a vyhovovala mi melodika skotských balad. Jsou takové církevní. Ty mě otevřely hudbě a odvedly od českého bigbítu, který mi tenkrát přišel ušmudlaný a zatížený. Není divu.

Krásná charakteristika.
Dříve mě ale strašně bral. Teď už mám jiné nároky. V hudbě mě baví akčnost, musí to být jako tenis, v němž písnička není jen omíláním jednoho nápadu.

Jak píšete texty, básně?
Jako kdybyste spláchl vesmír. Je to obrovská sprcha a očista. To je jediné, co k tomu mohu říct, abych nelhala. Většinou jsou velmi osobní, anebo se rodí z dojmů. Například písnička Neví se, zda odletěli - okouzlila mě fotografie Sebastiana Salgada, byla jsem na jeho výstavě v jedné zaplivané škole v Galgow. Člověk by se rozplakal z toho, co vidí za krásu. Jsou to přímé vhledy do srdce, niterné fotografie, které bijí do očí. Po delší době se mi ten obraz vybavil, když jsem doma hrála na kytaru.
Z vašich písniček mám podobný pocit: také niterné pohledy s velmi silným účinkem. Co jimi chcete postihnout?
Jestli něco, tak okamžik. Nedělám to nijak úmyslně - úmysl člověk musí nechat stranou, jinak ten proud přestane téct. Musíte být poctivý. Nerada se přehrabuji v tom, jak moje muzika vzniká, protože to nepovažuji za důležité. Pro mě je důležité, co vzniká a jestli to je ve výsledku dobré. Některé texty vznikají také jako básničky.

Víte, z čeho vyroste písnička a co zůstane jako básnička?
Někdy ano, někdy ne. Například Ještěže nejsou andělé byl text, který později zhudebnil Peter Binder. Ale ještě se mi nestalo, že bych něco podtrhla a řekla si - jo, tohle bude refrén, ten zopakuji. Písnička je živá věc. Mám pár nových textů, myslím ale, že je vždycky dobré se na ně podívat s odstupem. Když vydrží, jsou dobré, když ne, ukáže se třeba, že si člověk lhal.

Lžete si často?
Snažím se co nejméně. Nedaří se mi to ale každý den. Komu ano?

Písničku My Country jste na jednom koncertě uvedla slovy, že "Mít někoho rád není žádná sranda". Kdy jste na to přišla?
My Country byla první písnička, kterou jsem napsala. Tehdy jsem si začala uvědomovat, že láska je také odpovědnost. Napsala jsem ji ve Skotsku, ale v písničce nejsou důležité ani Skotsko, ani Čechy, moje země znamená to, co jsem já sama. A kde si vytvořím své zákony a vztahy, za které jsem zodpovědná.

Vystudovala jste anglistiku a bohemistiku, chvíli jste učila, nyní se živíte jen hraním. Uživíte se?
Nevím. Denně to řeším. Zatím se uživím jen taktak. Ale pro mě slovo uživit neznamená jen peníze, ale také hraní. Hraní je pro mě život. Když hraju jen jednou do měsíce, to je mizerný čas. Co dělat mezi tím? Potřebuji před sebou vidět termíny, těším se na lidi, na nové prostředí. Nechci být v hudebním podzemí, chtěla bych zkusit hodně věcí. Život jsou úžasná lákadla a mě baví pohyb.

S tím možná souvisí i vaše časté cestování, vím, že jste projela velký kus Jižní Ameriky. Co vás na cesty láká?
Nikdy tam nejedu jako na dovolenou. Je to expedice. Nespím, polykám rohypnol jeden za druhým, jsem z toho naprosto vyřízená. Ale bylo to velmi inspirující. Cestování pro mě znamená, že vycestuji sama ze sebe. Ze stereotypu, který si velmi rychle vytvářím. Ale chtěla bych se naučit vycestovávat i v Holešovicích.

1. dubna 1999