Písničkářka Pavla Milcová se na české scéně pohybuje už řádku let a přesto je asi její jméno pro většinu posluchačů nové. Své první anglicky nazpívané album Benighted si před třemi lety vydala sama a dostalo se jen k zarytým zájemcům o všechno kvalitní, co se v muzice šustne. Nová kolekce má větší ambice. Nejen proto, že ji pod svá křídla vzala firma Indies a písničky jsou v češtině, ale také díky hráčské a skladatelské spoluúčasti renomovaného kytaristy Petra Bindera, který vytvořil s Pavlou Milcovou základní koncertní dvojici, která se při nahrávání obklopila řadou dalších špičkových instrumentalistů. Podaří se konečně talentované písničkářce dostat svou velmi originální a intimní tvorbu k potencionálním zájemcům?

V době, kdy sis vydala svou první desku vlastním nákladem, už tady existovala řada nezávislých firem včetně Indies, u kterých vydáváš dnes. Zkusit to úplně sama byl tehdy záměr?
Pavla: Vůbec ne. Byla to poslední možnost, ale nakonec jsem to riskla. Obešla jsem totiž všechny velké společnosti, a i když o to některé stály, chtěly české verze písniček. O to ale já jsem neměla zájem, protože v angličtině vznikly a byly tak i myšleny.

Nicméně distribuce alba nebyla nejlepší ...
Pavla: Nebyla, ale problém je hlavně v tom, že co lidi neznají, to nekoupí.

Tvé první album bylo v angličtině proto, že jsi toužila prorazit do zahraničí?
Pavla: Já jsem se tehdy zrovna vrátila ze Skotska a už už před tím jsem pět let angličtinu dělala a hrála v ní divadlo. Ve Skotsku jsem také většinu písniček napsala a poprvé hrála. Česky jsem začala psát až ve chvíli, kdy jsem zase vplula do tohodle světa.

Takže čeština nebyla vůbec podmínkou ze strany Indies?
Pavla: Ne, já jsem jim nabídla už skoro hotovou desku. Možná by ani angličtina nevadila.

V tom bych oponoval - kapely, které zpívají anglicky, bývají dodnes nuceny zařadit na album aspoň jednu českou písničku tzv. "do rádia".
Pavla: Já takhle nepřemýšlím. Nikdy vlastně nemám žádný úmysl, takže nemůžu uvažovat o tom, co by se hodilo do rádia a co ne.

Vůbec při tvorbě nezapojuješ racionální myšlení? Nezajímá tě, jestli písnička, kterou napíšeš, bude pro posluchače pochopitelná?
Peter Binder: Já myslím, že o tom Pavla přemýšlí a má jakousi "autocenzuru". Ale má ji jen vůči sobě.
Pavla: Nikdy jsem si neřekla - stop, tohle nikdo nebude poslouchat. Ono by to pak s sebou neneslo radost. A tu člověk potřebuje. Zvlášť v situaci, kdy dělá něco, co nikdo nechce vydat. To mu nic jiného než vnitřní radost nepomůže.

Jak došlo k tomu, že jsi ukončila spolupráci s muzikanty z první desky a navázala jsi ji s Petrem?
Pavla: Prostě se to rozpadlo. Byly problémy, nebyly koncerty. Prvný významný kontakt s Péťou proběhl ve chvíli, kdy mi doporučil studio Zdeňka Šikýře na smíchání první desky.
Peter: K našemu setkání došlo v takovém hluchém čase, kdy Pavlina kapela One Off už nefungovala a Binder-Konrád Blues Band taky skončil. Já jsem pomalu poznával Pavliny písničky a zjistil jsem, že mě zajímají.

Ty jsi takovou muziku nikdy nehrál. Chtěl sis zkusit zase něco jiného?
Peter: Zjednodušeně by se to tak dalo říct. Pokud člověk dělá jazz nebo blues, tedy hudbu, která má těžiště v Americe, vždycky se bude cítit jako žáček. Čechy nejsou země, kde by muzikanti dokázali do jazzu nebo blues implantovat něco svého, jako se to podařilo třeba Finům, Norům nebo Francouzům.

Takže ty jsi na tyhle styly už úplně rezignoval?
Peter: Vůbec ne. Právě teď můžu to, že jsem je léta hrál, zužitkovat v písničkách, které vznikly v Čechách a do Čech patří. Mohou být ovlivněné čímkoliv - ničemu se nebráníme.

Co podle tebe, Pavlo, Peter do tvých písniček přináší?
Pavla: Vnáší do nich svůj řád, který je pro mě objevný. Peter je úsporný a dobrý. Dělá to moc dobře - to je správná odpověď.
Peter: Pavla je člověk, který nemá rád nezávisle na stylu takovou tu šlehačku na hudbě. Potřebuje jasné zprávy a ty se snažím do naší spolupráce dostat. Myslím, že touží po něčem podobném, co dělali v aranžích Beatles - je tam milión nástrojů, ale každý je tak jasný, že nemusíš být ani muzikant, aby sis mohl zazpívat třeba part trumpety.

Jak vlastně vaše písničky vznikají?
Peter: Když Pavla nějakou věc přinese, je hotová harmonie, melodie a asi osmdesát procent formy. To znamená, že se klidně dají hrát s kytarou.

Nebylo by pak daleko silnější nechat je jen s tou jednou kytarou?
Pavla: Pro mě ne. Zajímá mě, co má k tomu Peter. Provokujeme se.
Peter: Právě v tom je výzva. Nechat ji jen tak by byla nejjednodušší cesta. Přidáním dalšího nástroje můžeš té písničce dát další rozměr a buď se ti povede, nebo taky zle nepovede. Vždycky je to riziko.

Pavlo, tvoje písničky jsou formálně hodně zvláštní. Bourají zažitou formu sloka - refrén.
Pavla: Zažitou? Jsou to příběhy - a každá vteřina je originál, ne? Klidně ale napíšu písničku, kde bude sloka a refrén, až mě to napadne.
Peter: Můžu potvrdit, že to od Pavly není šprajc. Jí ta tradiční forma není vlastní.
Pavla: Mně se líbí spousta lidových písniček a balad, ale jak je udělat, abych z nich nebyl kolovrátek? To je rébus.

Nicméně tahle neobvyklost asi bude bránit rádiím, aby vaše písničky hrála. Nemrzí vás to?
Pavla: Ale vždyť to jsou normální písničky. Jsou to příběhy. Není důvod je nehrát v rádiu. Jsou zpěvné. Jsou v pořádku.
Peter: Já musím souhlasit s Petrem Korálem, který v recenzi napsal, že jsou to líbivé písničky. Žádná temnota v nich není. Ale je pravda, že tam nejsou ani ta aranžérská klišé, na která jsou v rádiích zvyklí. Žádné bum-čvacht.
Pavla: Na PolyGramu nám řekli, že jsme menšinový žánr. Já jsem se jich zeptala - abych měla srovnání - kdo je ještě menšinový žánr. A oni odpověděli, že Jiří Suchý. Tomu jsem se smála.

Nepřipadá vám divné, že vás považují za menšinový žánr, když v celém světě probíhá obrovská vlna písničkářek, do které by se Pavla mohla klidně zařadit.
Pavla: Jasně, oni třeba za rok řeknou, že to tak není. Teď prostě něco nechtějí vydat a na pomoc si vezmou třeba termín "menšinový žánr". Necítím u nich opravdový názor.
Peter: Když si představím, že by Suzanne Vega byla neynámá holka a přinesla svou poslední desku na českou firmu, měla by asi smůlu.

Ty cítíš, Pavlo, svoji souvislost s tímhle hnutím "dívek s kytarou"?
Pavla: Hnutí, nehnutí...Jsem ženská a na kytaru hraju. Suzanne Vega mám ráda. Ty ostatní moc nerozlišuju.

A co tedy jinak posloucháš?
Pavla: Teď úplně nejvíc operu. 


prosinec 1998