Radost má jméno Pavla Milcová

/ Pavla Milcová a Peter Binder. Zámek v Brandýse n. L. 14. října 1999/

S Paulem Williamsem, který jezdí za Dylanem po celých Státech se sice srovnávat nemůžu, ale bleskový výpad na Milcovou do Brandýsa a noční návrat Panonií přes Brno a ráno zase do práce mi ho připomněl. Proto budu psát se stejným osobním zaujetím jako on o Dylanovi. Brandýský koncert mladé písničkářky Pavly Milcové doprovázené jazzovým kytaristou Peterem Binderem překonal všechna jejich vystoupení, která jsem dosud viděli a to jsem byl svědkem jejich úspěchu při společných hraních s rokery /mezi Hlavsovým Šílenstvím a Decline/, jazzmany /mezi bluesujícím Andrštem a Ellingtonovským Velebendem/ i folkaři /Mertou a Krausberry/. V zámeckém prostředí uvyklém spíše klasice začala Milcová s obrázkem Indiána na tričku komorně, básničkou Ivana Blatného, pak ve shodě s obrázkem spustila Neví se, zda odletěli, znovu recitovala, tentokrát Skácela, po něm přišlo Benighted, titulní skladba z debutové, anglicky spívané desky. Potom rychle za sebou série písní z druhého alba / se záhadným názvem Pavla Milcová a Tarzan Pepé/ občas proložených některým songem ze skotského období. Klíčovou skladbou se stala /málokdy hraná/ Hvězda na nebi, v níž se zpívá, že "život je peršan, život je hvězda na nebi, život je Tarzan Pepé", přičemž Tarzan Pepé je podle autorky prostě radost. A právě radost z Milcové i Bindera v průběhu večera přímo čišela. Zatímco ona si trochu divadelně pohrávala se slůvky vlastních textů, když "vyprávěla příběhy", on extra třída jazzové kytary si medil v doprovodech i úžasných vyhrávkách, z nichž asi nejpůsobivější byly ty, které umocňovaly skladby z další části repertoáru - slovenské lidovky. Pak přišel čas k modlitbě, totiž zásadní skladbě Otče, v níž se zpěvačka nejprve dožaduje pomoci, aby skončila žertovným shozením "anebo mi postav dům, čury mury, čaj rum bum". Pro tvorbu Milcové typické. V dalších písních /Binderem zhudebněném Shakespearově sonetu č. 66 nebo skotské rybářské Silver Hering/ se také zrovna nejásá, vypovídají však o chuti do života, kterou drobná dívka na podiu tolik vyzařuje. Hodinu a půl bez přestávky trval nesmírně příjemný koncert, než dospěl k tradičnímu poslednímu číslu, částečně banálnímu popěvku It´s a Lovely Day Today. V podání Milcové a s Breinerovým pískáním byl však upřímným a logickým završením kouzelného večera. Proto i ten titulek, který pro nezúčastněného šustí papírem, za kterým si však stojím a jsem si jist, že by ho odkývalo i těch šest desítek posluchačů v zámeckém sálku. Ti si vytleskávali dva přídavky: nejprve Milcová a capella střihla ještě jednu skotskou a na úplný závěr si dali s Binderem tu, kterou končí album Tarzan Pepé a kterou jsem živě ještě neslyšel: pro divadelní hru složenou Mniši a rytíři. To byla tečka nejbáječnější a účinkující správně odhadli chvíli, kdy v nejlepším přestat, aby se skvělá atmosféra nezačala nutně rozmělňovat. Rozmělňovat ale budu toto psaní: Pokaždé, když jsem slyšel Milcovou s Binderem, přál jsem jim úspěch, přál jsem jim, aby některá velká firma konečně objevila českou Alanis z Lázu u Příbrami, aby je začala hrát rádia /nikdo nepodplacený mi nebude vykládat, že právě Mniši a rytíři nejsou jasný hit/. Dnes poprvé mě napadá něco jiného: není vlastně lepší, když tu talentovanou Milcovou skoro nikdo nezná, do televize ji pouštějí až k půlnoci a desky si prodává na koncertech? Vždyť by nám ji ten showbusiness mohl zkazit. Anebo by ta rozesmátá dívka s plamínky v očích dokázala zůstat svá, originální hvězda na nebi? Vrátím se k sloganu úvodní písně: Neví se, zda odletěli, ale ví se , že Milcová s Binderem jsou nejlepší.

Milan Zeibert