/Vladimír VLASÁK, Folk&Country, 5/99/ Každý tón Pavly Milcové je originál Písničkářka Pavla Milcová už jednu desku vydala vlastním nákladem a pojmenovala ji Benighted. Album patří k cenným dokladům jejího autorského a interpretačního talentu. Kdybychom žili v normálním kulturním státě, měla by zpěvačka už dávno podepsanou nahrávací smlouvu s velkou společností a její současné album Pavla Milcová&Tarzan Pepé by putovalo do mezinárodní distribuční sítě... Ale vraťme se zpátky na Českou zemi. Druhá deska Pavly Milcové vyšla u společnosti Indies a možná to tak nakonec bylo správné. Uměleckou konrolu nad výsledkem měla pouze Milcová a její spolupracovník, instrumentalista Peter Binder. Výsledkem je stylová pestrost, sahající od zvonivého folku k jazzu, avšak folkové a jazzové cítění je na desce takřka organicky propojené. Přitom každý song má jinou stavbu: skladba Neví se, zda odletěli zní jednoduše a je členěna dramatickými zlomy, třeba jenom pomlčkami, zatímco píseň Hvězda na nebi šlape s plnokrevnou kapelou a její atmosféru malují housle s cellem. Milcová, která nějakou dobu pobývala ve Skotsku, si odtamtud přivezla nádhernou lidovku Silver Herring o rybářích, kteří denně riskují život, aby ulovili rybky, jež si na tržišti koupíte za pár drobných. Do folkové melodie Silver Herring, průzračné jako bystřina, se elegantně a pružně zakousla Binderova kytara! O píseň se jakoby podělili muzikanti se zpěvačkou a každý z nich ze sebe vydal to nejlepší. Skladba Petře! je jakási "soukromá náladovka" s hostující jazzovou trumpetou Michala Gery. Naopak smutná melodie Ještě že nejsou andělé má rockový odpich, v němž Binderova kytara zní jako výkřiky týraných andělů. Podzim dosahuje skoro sedmi minut a stává se jakousi folkovou minisuitou. A skladba Je každá vteřina originál obsahuje v kostce skoro všechny hudební prvky téhle desky: chytrá sóla, citlivé muzikantské mezihry, zvukové efekty i rozmanité hudební malby. V názvu kapely Tarzan Pepé se skrývá i smysl této hudby. Tarzan, známá postava svalnatého hrdiny, znamená neochvějnost, Pepé to je citlivost, hravost, jemnost. Obě postavy se o sebe opírají a podobně je na tom muzika, která má energii i křehkost, důraz či ohromný rozlet fantazie. Texty Pavly Milcové jsou přirozeně vrostlé do hudby a často mají povahu situací či zážitků. Nádherná je scénka z písně Neví se, zda odletěli. Zpěvačka při svých cestách skutečně viděla indiány, (pro úplnost, tyhle Indiány jsem viděla na fotce Sebastiana Salgada - poznámka Milcové) kteří "na kopci v Siera Madre ruce rozpažené mají" a výjev se stal inspirací pro píseň o velikém snění. Indiáni a další lidé, jako třeba Mr. Lurk, Peršan, rusalka, mniši či rytíři jsou jí sympatičtí: nechovají se pragmaticky, ale instinktivně. Dokáží "přinést něco jiného, nežli si pak odneseš" (Hvězda na nebi) a především si zatraceně dobře uvědomují, že každá vteřina lidského života je originál. K pábitelským textům pak Milcová přiřadila tvrdší a vyzývavější témata. V písni Ještě že nejsou andělé si představuje, jak by takové bytosti asi dopadly, kdyby existovaly: "aby je v hospodě podřízli sklenicí, aby je po městě honili se psi..." ( poznámka autorky textu: andělé existují, ale nejsou v naší moci). Nejsilnější společenský text si však vypůjčila od Shakespeara. Jeho Sonet č. 66 o naprostém zoufalství zpívají s Binderem v anglickém originále, prostě a na pozadí jednoduchého aranžmá, aby vyplynula síla slov: "Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid. Jen nevidět, jak žebrá poctivec, jak pýchou dme se pouhý parazit..." Není to vlastně stále aktuální? Milcová má tak výrazný a znělý hlas, navíc se dokáže do písní tak dramaticky položit, že by mohla klidně zpívat operu. Nemá soupeřku mezi nastupující generací vokalistek. Kdybychom se měli bavit o domácí desce minulého roku, která by neměla ujít čtenářům Folk&Country, pak je to určitě album Pavla Milcová&Tarzan Pepé.