Pavla Milcová čeří vody popu
Je trochu symbolické, že jednu z nejlepších nahrávek, které u nás v loňském roce vznikly, recenzujeme v únoru. Drtivá většina z nepřeberného množství kompaktních disků českých zpěváků, zpěvaček a kapel totiž zpravidla kritika příliš nezaskočí a jen málokteré album vyžaduje hodnocení z odstupu, teprve poté, co prvotní nadšení opadne. V případě druhého CD písničkářky Paly Milcové, nazvaného Tarzan Pepé (vyd. Indies Records) však radost z výtečného, sebevědomého a naprosto nezávislého počinu ne a ne vyprchat.
Ač bude asi pro většinu posluchačů její jméno novinkou, debut si Milcová odbyla už před třemi lety, když jí vyšlo anglicky naypívané CD Benighted. Šlo o album pozoruhodné, ovšem teprve 2. deska naplno dokumentuje hned několik jejích silných stránek. Milcová je totiž nejen virtuózní kztaristkou, skvělou skladatelkou a textařkou, ale hlavně zpěvačkou s neuvěřitelným výrazem. Stejně přesvědčivá jako "bláznivka" ve skladbách lehce experimentálních či zadumaná folkařka v baladických písních je i vnejširším posluchačským vrstvám zcela přístupných hitovkách, přímo stvořených pro rádia nejrůznějšího zaměření. Kdyby se Milcová rozhodla, že bude a) novou Bittovou b) českou Suzanne Vega nebo c) čerstvým vánkem tuzemského středního proudu, nečinilo by jí to asi velké problémy. Naštěstí chce být Pavla Milcová především Pavlou Milcovou a nad tím, jak se na prostoru jednoho alba proměňuje, zřejmě vůbec nepřemýšlí.
Na Tarzan Pepé hraje nesmírně důležitou úlohu její koncertní spoluhráč, jazzový kytarista Peter Binder. Složil tři z dvanácti písní (ostatní jsou - až na skotskou lidovku Silver Herring - dílem Milcové) a obstaral vedle kytary i řadu dalších nástrojů, od syntezátoru přes mandolínu. Domnívám se však, že svým jazzovým naturelem nejenže ovlivnil velmi volnou strukturu některých skladeb, ale především přivedl zpěvačku k naprosté tvůrčí a interpretační svobodě a přesvědčení nenechat se svázat jakýmkoli image.Navíc jistě i díky jemu na albu vypomohli také další vyhlášení muzikanti z jazzové scény - za všechny jmenujme alespoň trumpetistu Michala Geru, basistu Jaromíra Honzáka nebo bubeníka a perkusistu Marcela Buntaje.
Při poslechu písniček Pavly Milcové se lze podivovat nad tím, že své první album nazpívala v angličtině. Tak hravými texty totiž hned tak nějaká nahrávka nedisponuje
a zvlášť při poslechu sympaticky holčičích písniček, jako Mr.lurk, Rusalka nebo Otče, můžeme obdivovat sepětí textové a pěvecké či spíše výrazové roviny skladeb, čímž se opět dostáváme k již zmíněné Ivě Bittové.Úsměvnost a jakási dětská čistota průpovídek typu "Otče! Probuď toho indiána, co nepije coca colu, nežije nahoru dolu, úsměv má jak slunce z rána... a nebo mi postav dům, čury mury čaj rum bum" však nevylučuje občasné setkání s opravdovou poezií. Že nemusí jít jen o zhudebněnou báseň Podzim Ivana Blatného nebo Shakespearův sonet, dokazuje třeba úvodní píseň, v níž se zpívá :" Na kopci v Sierra Madre / ruce rozpažené mají /
stromy už se vyplakali / mlhy mlhy usedají / bílé / mravenci jim do bot vlezli /
naposledy loni v létě / naposledy loni v létě / vyprali svá běloskvoucí / ponča."
Kdyby se u nás výroční hudební ceny uělovali opravdu pouze na základě seriózního a svobodného mínění s aktuální situací na domácí scéně obeznámených osobností, jen těžko by Milcové projekt neaspiroval na titul Album roku.